Karel Malich -  Kosmická soulož 

Beate Reifenscheidová

Může se kreslení (vy)rovnat létání? Tomu pocitu svobody a beztíže. Překonání pozemských zákonitostí. Přiblížení se tam tomu nahoře – dotknutí se kosmična. Plně nabitého energií, vnímání neviditelných sil, jejichž místo se nachází někde mezi fysis a spiritualitou. 

Karel Malich sní již jako malý chlapec o létání a s velkou vášní staví modely větroňů. Pouští je z kopců kolem Holic, kde měl jeho dědeček malý domek. Pozoruje přírodu, ale nejsou to ani tak její zákonitosti, její proměny v běhu ročních období, jako mnohem spíše její struktury.  Objevuje její prostorové danosti, diferencuje horizontalitu a postrádá vertikalitu.  Jednotvárnost, monotónnost, ho nudí, hledá energično. Skrze ně vyciťuje spojení mezi pozemským bytím a hvězdami. I když kosmično není na počátku jeho umělecké kariéry explicite formulováno, zdá se, že jeho hledání se přesto takřka výlučně zaměřuje na ně.  

„Všemi tvary a všemi směry proudí energie, která destruuje, vytváří napětí, odvádí pozornost od tvarů a vlastně to, co je dané (stará kompozice jakoby, ale v ní ukrytá energie, která způsobuje vytvoření nových tvarů, nových napětí), v sobě ukrývá novou možnost, nový svět, který je mnohem bohatší a zdá se, že nevyčerpatelný.“ 1

Jako mladý muž se začíná oprošťovat od svých narativních začátků. Již roku 1960 vzniká „Bílá krajina“, v níž se vzdává všech předcházejících elementů ve prospěch čistého barevného kontinua, jež žije jak z plošného, zároveň však ještě čitelného duktu štětce, tak z několika málo partií, ve kterých z hloubi nabírá čerň a pouze do vertikály a horizontály vnáší jen nádech modré a žluté. Vzniká plošný rytmus, jenž působí skoro jako staccato, ve kterém převažuje vertikalita a pouze jedna jediná přerušovaná linie transponuje obraz do prostorově myšleného kontinua. Horizontála je protnuta vznášející se diagonálou. Karel Malich transponuje krajinu do nadčasového prostorového uspořádání, které se koncentruje na to, co je podstatné, a zároveň v sobě hromadí napětí, dynamiku a závan dálky. Jeho tématem je od této chvíle čistá krajina, jeho vypořádávání se s vnímáním světa a to zůstává zprvu zcela pozemské. Jeho rané kresby nebo též suché jehly 2 připomínají Kandinského, mají v sobě zároveň i gestickou volnost informelu a amerického abstraktního expresionismu. Nacházíme zde náznaky Marka Tobeye, Camille Bryena, Emila Schumachera a. j. V kvaši „Krajina ve mně“ 3 z roku 1961 se již rýsuje určitý systém z linií, který jak volně sugeruje krajinařinu, tak také vytváří ovaloidní tvar, jenž navenek krouží kolem vnitřního jádra. Znovu zdůrazňuje horizontálu a vertikálu – geodetické koordináty bytí – ale zároveň je pojímá tím způsobem, že se nemohou ve vágním prostoru ztratit. Jeho reflexe krajiny se již stává novým vyměřováním hlubin světa a kosmu a sebe samu chápe zároveň jako dialog v percepci sebe sama a světa.  Nikoli nazírání, nýbrž toliko reflexe bude Malichovi po celý jeho život důležitá. Zároveň se tento kvaš ukazuje jako rozhodující předehra k jeho pozdějším drátěným skulpturám. 

Jak radikálně Malich myslí krajinu a prostor, ukazuje koláž „Bez názvu“, která rovněž vznikla v raných 60. letech minulého století.4 Proti bahnitě šedivému barevnému tónu obrazu, který se rozprostírá na černém pozadí, přičemž toto všude lehce prosvítá, staví v horní třetině plochy obrazu černé, jasně konturované kruhy.  Díky kruhům, jež dávají hapticky vyniknout svým vnějším liniím, ohraničeným vůči podkladu a ve vnitřku zvýrazněným neproniknutelnou černí, působí kompozice, jako by byla proniknuta černými děrami. Vyvolává to asociace s kosmičnem. Následující koláže, ve kterých stále znovu experimentuje s jednoduchými nalezenými předměty a materiály, dovolují paralely s ruským konstruktivismem a krátce i s Kurtem Schwittersem.5

Ono konstruktivně konkrétní získává kolem roku 1964 zřetelně na významu, přibližuje jej zároveň silněji k zájmu o architekturu, který krátce nato sleduje svými stejně odvážnými jako vysoce zajímavými modely urbánní výstavby.  V sérii „Prostorových skulptur“ již anticipuje své architektury, které jej budou velmi zaměstnávat po dlouhou dobu. Zde ovšem prozkoumává prostor s pomocí desek a trubek, oněch základních stavebních prvků, s jejichž pomocí lze koncipovat plochu a objekt tím maximálně zredukovaným způsobem. Konkrétní uspořádání ještě převažuje, skrývá v sobě však zároveň potenciál utopie.6 Již modely ruských suprematistů a konstruktivistů z období mezi 1920 a 1930, stejně jako modely Nauma Gabo (Konstrukce v prostoru s krystalickým centrem, 1938-40, plexisklo a celuloid), Vladimira Tatlina (jako např. Roh-kontra-reliéf, 1915 a Monument pro III. Internacionálu, 1920) nebo Alexandra Rodčenka (Oválná závěsná konstrukce, 1920), rozvíjejí nové přístupy, jak se vypořádat s prostorem a myšlenkově proniknout nad rámec pozemskosti ven do kosmu a do jeho galaxií. Malichova utopie se zaměřuje na mobilní architektury, na potenciální koncepty, jež dovolují pomýšlet na budovy do mořských bouří a jež otvírají naprosto jinou flexibilitu. V době, kdy na ně pomýšlel, nejsou ještě technicky realizovatelné, předjímají však tendence, které právě v posledních letech stále zřetelněji určují architekturu, jež má umožnit jak realizaci ekologických konceptů, tak stavění v dramaticky změněných klimatických podmínkách.  Ale Malichův potenciál vytušili již jeho současníci: „Malichova spirála vyjadřuje dynamickou povahu světa, časoprostorový puls integrovaného a entropického napětí. Univerzální technologie této spirály zahrnuje člověka, ale zároveň mu otvírá svět v nové, neznámé, kosmické hloubce.“ 7

Když v letech 1967-68 vzniká závěsná plastika „Koridor“, odváží se Karel Malich poprvé oddělit skulpturu od podlahy a nechat ji, aby se zdánlivě volně vznášela v prostoru. Idea pohybu není sama o sobě úplně nová, ale Karel Malich zde jinak, než je tomu u navzájem souvisejících, v pohybu se vzájemně závisle stimulujících akcí, jak je rozvíjí např. Alexander Calder, formuluje dva skulpturální segmenty, jež jsou navzájem v bezprostředním vztahu a jež se čtou jako jednota. Jednota diskontinuity. S kruhem, koulí na jedné straně a s obloukovým segmentem a dynamicky nasazenou a diagonálně probíhající kulatou tyčí na straně druhé tu pozorující divák asociuje prostor a kosmické proniknutí, protože ukazují Malichův v tento okamžik vznícený zájem o teorémy časoprostorového kontinua.8 Již dříve se umělec vyrovnával s věděním a s novotami kosmonautiky; jsa fascinován létáním – jako již v dobách svého mládí – tuší, že s novým výbojem do kosmu, vysíláním vesmírných lodí s lidskou posádkou, jak je provozovaly USA v 60. letech minulého století, začal nový věk. Pátého listopadu 1969 si poznamenává: „Přistání na Měsíci. Nová situace. Nové vztahy. Opět začínáme. […] Nová epocha.“ 9

Po svých spirálách a koridorech, které mu zásadním způsobem dokládají dynamiku a energii v prostoru, se Malich od roku 1970 obrací plně k volně se vznášející skulptuře, již formuje z lehkých, dobře ohybatelných drátů. Tenký drát podtrhuje bezprostředně plynulý pohyb a jeví se jako materializace fenoménu, který je přítomný, avšak v normálním případě nikoli viditelný. Ideu koridoru, jakési zóny průniku a přechodu, sleduje dál, ovšem už ne jako pevně opsanou trubku, jak tomu bylo ještě v pracích „Modrý koridor s linií“ z let 1963-70 a „Stříbrný koridor“ z roku 1970 10, nýbrž jen v podobě jakéhosi otevřeného, fluidního systému na zakřivených, vlnitých liniích drátu, které jako by simulovaly fyzikální toky. Do popředí vystupuje ovaloidní tvar, který nazývá „mraky“ a „vejce“ a jež ze své strany materializují fenomény kosmonautiky a létání. Kresby z roku 1970 označuje „Mraky nad mořem“, „Tok energie“, své skulptury „Černý mrak“ nebo také „Světlo-vzduch (později přejmenováno na „Kosmické vejce“), 1973-74.  Světlo – především bílé světlo – mu otvírá dveře ke spirituální transparenci, k mystické úrovni, kterou se stále znovu snaží formulovat jako transpozici prožitého smyslového dojmu.11 Jeho skulptury a kresby se ukazují jako neustálé vyrovnávání se s fenomény dobývání (smyslu) prostoru, obzvláště jeho kosmické dimenze. Mraky táhnou nejenom po nebi, nýbrž jsou součástí universa, většinou nabité jako směs plynů a prachu. U Malicha se projevují ve své formě jak jako difúzní, tak – jsouce pozorovány z dálky -, jako volně spolu související útvar. Jejich otevřenost do všech stran, jejich jako něžná chapadla do prostoru se prostírající linie, budují dynamické napětí, takže se zdá, jakoby koncentrovaly a zase uvolňovaly svou vlastní energii sui generis. Tyto energetické linie se vinou jeho vlastním vesmírem s velkým napětím, což názorně dokládají fotografie z jeho ateliéru pořízené během jejich vzniku. Jsa jimi nacpán jednu přes druhou, působí ateliér jako jakési (mimozemské) místo kosmického záření, jako epicentrum energetického nabíjení a zároveň jako prostor transparence a lyrického ticha. Ateliér jako kontraobraz universa. 

K tématu kosmu se – s nemenší rozhodností – v druhé polovině 70. let přidává vnímání sebe sama. Jedna kresba z roku 1976, kterou nazve přiléhavě „Já“,12 formuluje tři velká máchnutí linií připomínajících předimenzovanou houbu, s koncentrickým protažením, v jehož vnitřku se zahušťuje jemné větvoví z horizontál a vertikál, nad kterým se volně rozprostírá rytmus skvrn z hnědých, béžových a červených puntíků. Ve vnitřku se koncentruje jakési jádro, centrum, které je ovázáno útvarem bílých linií. Podobně jako kosmické dráty opisují linie energetická pole. Malich se bude stále znovu snažit uvést své vlastní nitro do vztahu s vnějškem světa a s universem, přičemž vždy – i ve svých vyjádřeních – poukazuje na to, že on sám sebe nikdy nedokáže vnímat v úplnosti. Právě proto, že individuální vnímání je ovlivňováno a řízeno tolika okolnostmi a nikdy neobsáhne komplexnost vlastního já v úplnosti, popisuje Malich rád fokus vidění. Vinoucí se linie obsahují přitom cíleně vidící vidění, vnímání jak v jeho komplexnosti, tak i v jeho limitovanosti.13 Zdánlivě extrémně redukované dílo „Hranice vidění“ ze stejného roku ukazuje zřetelně, jak velice tyto lehce zvlněné dráty linií, které Malich vede kartonem potaženým plátnem, tematizují vlastní vnímání. Rádius udávají opět koncentrické linie, jež uvnitř začínají bílou a směrem navenek se stávají stále barevně tmavšími. Planární pravoúhlá plocha odporuje ondulované podobě linií, jež se chtějí rozšířit, zároveň jsou však drženy na uzdě a ukotvovány. Prostřednictvím individua, které Malich integruje rovněž do svého umění, toto vstupuje tím zprostředkovaněji do dialogu s universem. Častěji se teď objevuje „Já“ v kokonu linií, v bezpečí a zamotáno do kosmického záření a pouze skrze ně samé se nacházející ve vztahu s tím cizím, neznámým „venku“. Energetické toky se stávají stále koncentrovanějšími, rotují kolem centra, tancují nahoru a dolů a objevují se jako divoká pospolitost, kterou, zdá se, je takřka nemožné proniknout. V tomto vnitřku Já, které se ukazuje jen po částech: jako kouřící ruka, jako paže, jako giacomettiovská hlava. Já je zrcadleno ve svém fragmentárním vnímání, jež vyzývá komplexnost vesmíru: „Já a ten, kterého poznávám“, 1976-1980,14 vyjadřuje tento systém perfektně. Když vytvarovává pouze jednotlivé partie těla, pak je nechápe ve smyslu pars pro toto, nýbrž skutečně způsobem, jakým sám sebe vidí.15 Vždycky jsou u toho relace, které prozkoumává tím, že je utváří, ať už je to vlastní já a kosmos, nebo krajina ve vztahu k universu. „Krajina s věčnem“ – cirkulující komplexnost (sestávající) z rotací linií, smyček a uzlů, do nichž je krajina projektována a integrována jako barevná plocha.16 Planetární oběžné dráhy uvádějí skulpturu opticky do trvalého pohybu, jenž nezná začátku ani konce. Věčnost dochází jasné, evidentní analogie ve věčném toku linií, a bílé plochy ve vnitřku reflektují nadpozemské světlo v jeho nejčistší podobě. Mystické proniknutí přírody a vesmíru, duchovně nabité jako zjevení.17 Vztah, jenž dochází svého nejčistšího tvaru především v „Lidsko-kosmické souloži“ z let 1984-86. Obrovský kokon se volně vznáší v prostoru, klouže po imaginární oběžné dráze jakoby od věčnosti k věčnosti. Jako do vaječné buňky proniká do jeho nitra těleso, které je připraveno spojit se s bílou vnitřní plochou v jedno, zatímco tenké černé linie se od něho rozprostírají ještě navenek, zpola objímajíce kokon. Vnitřek ve vnitřku, vnějšek, jenž se zase zdá být něžně objímán: vše toto zde vytváří ty nejrůznější náznaky: Mikrokosmos a makrokosmos – nanočástice a galaxie splývají v jedno. U Malicha protéká vším tatáž energie – síla života. 

Vše se vznáší. Létá v prostoru. Kosmos. Kontinuum prostoru a času. Vlastní já tváří v tvář universu – fyzicky jako fragment, omezené vnímání, avšak spirituálně proniknuto jako celost. Malichovo oeuvre se ve své celkové komplexnosti projevuje jako úžasně potencované vize plné poetické sensibility – jako klouzavý let vesmírem.

1 Karel Malich, červenec – srpen 1972 =in: Malich, katalog výstavy ve Valdštejnské jízdárně Pražského hradu, 1.  2. 2013 – 8. 5. 2013, vyd. Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2013, nestránkováno.  

2 Srov. Krajina, 1960-1961, lept, suchá jehla, akvatinta, muleta, papír, 49x30 cm,  in: Karel Malich, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, 2006, str. 39.3 Srov. Krajina ve mně, 1961, kvaš, papír, 33x55 cm, in: tamtéž, str. 46.

3 Srov. Krajina ve mně, 1961, kvaš, papír, 33x55 cm, in: tamtéž, str. 46.

4 Srov. Bez názvu, počátek 60. lét, koláž na kartonu, 67 x 49 cm, in.: tamtéž, str. 67. 

5 Srov. koláže, tamtéž, str. 61-65.

6 Srov. „Prostorová plastika“, 1967, kov, v.: 50cm, in: tamtéž, str. 141. 

7 Josef Kroutvor, Spirála jako projekt, Výtvarná práce, 1970, č. 9, str. 7. 

8 Robert DiSalle: Understanding space-time: the philosophical development of physics from Newton to Einstein. [Chápání časoprostoru: filozofický vývoj fyziky od Newtona k Einsteinovi] Cambridge University Press, Cambridge 2007.

9 Karel Malich, 5. 11. 1969;  =in: Malich, katalog výstavy ve Valdštejnské jízdárně Pražského hradu, 1. 2. 2013 – 8. 5. 2013, vyd. Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2013, nestránkováno.  Dvacátého července 1969 vstoupili Američané Neil Amstrong a Edwin Aldrin jako první lidé na Měsíc. 

10 Srov. Karel Malich, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2006, obr. na str.162 - 163.

11 Malich vypráví o těchto svých vjemech, jež se ho zmocnily ve formě vizí, m. j. ve svém interview s Hansem-Ulrichem Obristem =in: Malich, Cosmic, katalog výstavy v Muzeu Ludwig v Koblenci, 30. 3. 2014 - 25. 5. 2014, vyd. Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2014, nestránkováno.

12 Srov. Karel Malich, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2006, str. 257.

13 Srov. K tomu kresby, tamtéž, str. 266-270. 

14 Srov. k tomu, tamtéž, str. 286.  

15 Srov. K tomu poznámky v interview s Hansem Ulrichem Obristem =in: Malich, Cosmic, katalog výstavy v Muzeu Ludwig v Koblenci, 30. 3. 2014 - 25. 5. 2014, vyd. Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2014, nestránkováno.

16 Srov. Karel Malich, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2006, str. 352 násl. 

17 Malich vypráví o zjeveních, o světle, které se mu zjevuje jako anděl. Srov. tamtéž, str. 354.

Z německého originálu přeložil Pavel Cink

 
nahoru