Mohu vám říct pár svých zkušeností

Rozhovor Hanse Ulricha Obrista s Karlem Malichem (2007)

Mohu se ptát francouzsky?

Je mi to jedno, kdysi jsem francouzsky trochu uměl, chodil jsem na střední školu za protektorátu, takže jsem se učil německy a francouzsky. 

Mohu vám říct pár svých zkušeností, které mě přivedly k jinému vnímání, ale to se nedá opakovat. 

Odkud pocházíte?

Pocházím z venkova, z Holic v Čechách. Narodil jsem se šest let po první světové válce, jako kluk jsem chtěl létat. Když ještě byli nějací dravci, pozoroval jsem je, jak krouží, křivky jejich letu… Jako kluk jsem totiž chtěl stavět větroně. Začal jsem s větroněm, s motorem jsem nechtěl mít nic společného. Když jsem stál na kopci, tváří jsem poznal, odkud fouká vítr, a větroně jsem pak pustil. Když se model postaví, dá dohromady a pak potáhne, je to paráda.

Vždycky když je mi nanic, vracím se v duchu do rodných Holic. 

Člověk tam jednak hleděl do roviny a potom na předhůří Orlických hor, což byly zase táhlé kopce. Byly tam fantastické názvy luk, polí, lesů; to všechno utkví v paměti. Děda mi názvy říkal, zněly mi v hlavě, proto mám k jazyku takovou důvěru, myslím, že je velkolepý. Tyhle zážitky z dětství jsou silné.

A pak když se člověk dostane mezi dospělé, začíná to školou, úplně zblbne. Ve věku asi 12 let jsem byl strašně chytré dítě. Pak jako když utne, najednou jsem si říkal, vždyť jsou všichni blbí, co mně tu vykládají. Uvědomil jsem si, že jsou to dobové věci anebo staré, takže nemohou zachytit, co se právě děje nového.

Jak se díváte na vztah umění a architektury?

Nedávno jsem se v televizi díval na pořad o Franku O. Gehrym – něco podobného jsem dělal v 60. letech do skicáku, například věci do bouří, jako svádění blesků do mořských proudů. Ale neměl jsem odvahu je zformovat. Když skici viděl můj přítel Josef Wagner, říkal: „Musíš pamatovat na to, že se v tom má bydlet, že lidi musí chodit po rovné podlaze.“ Navíc jsem to tenkrát dělal průhledné, což taky nešlo, protože by z budov unikalo teplo. 

Vše ale skončilo, když mě napadlo postavit domy na kopec, na který jsem se jako kluk díval z dědovy zahrady; došlo mi totiž, že je tak nádherný sám o sobě a že těmi domy bych ho zkazil. 

V roce 1967 jste byl v USA, potom jste udělal město pod vodu a kosmické město. Jaký na vás návštěva učinila dojem?

V New Yorku je všechno v pravoúhlém systému. A když od moře fouká vítr, jsou slyšet rány, jako když se střílí z děla, jak se to mezi těmi kvádry mele. Jde o úplný nesmysl. Jednou jsem pak nakreslil město, které mělo být pro bezpolicejní stát. Město, kde se nedalo střílet ani se krýt, všechno totiž bylo otevřené. Někde ve skicácích mám všechno napsané.

Ale abych se vrátil k New Yorku. Když jsme se odstěhovali do Kobylis do paneláku, kde jsem se cítil úplně šíleně, byl tam nejprve určitý otevřený prostor, za nímž končil les. Za dobu, co jsme na sídlišti bydleli, tam taky postavili nějaké nové kvádry a tam jsem ty rány slyšel podruhé v životě.

A pokud jde o vaše projekty podvodního a kosmického města? 

Mělo jít o město do příbojů a na poušť. Takhle jsem si utopicky blouznil. Kdyby se totiž mělo řešit, šlo by to asi jen těžko; potřeboval bych spíš někoho, kdo by mě od toho zrazoval.

Jednou jste také navrhl projekt muzea moderního umění v podmořském tunelu.

To je stará záležitost, už vyprchala.

Byly pro vás projekty vašich měst pouhou utopií, nebo jste si myslel, že někdy půjdou uskutečnit?

Domníval jsem se, že bude-li pokračovat rozkvět vědy a techniky, možná někdy zrealizovat půjdou.

Jakou roli hrálo v projektech měst světlo?

Měla být bez stínů. Ale když mi přítel Wagner řekl, že lidi musí chodit a že chodí po zemi, nechal jsem toho. 

To bylo zároveň s tím kopcem. Na co domy, když kopec je sám o sobě krásný. Jako kluk jsem na něm seděl, díval se a říkal si, že tam nahoru, abych všechno viděl seshora, se nikdy nedostanu. Z hřbitovního kopce v Holicích jsem se sice mohl dívat dolů do roviny, ale to nebylo ono. Za první republiky tam byla jen malá pole nebo třeba stromová alej, ale vše shora splývalo, chyběla vertikála. Za dobré viditelnosti šlo vidět nejvýš Železné hory. Jednotlivé horizontály byly naskládány jedna za druhou, což mě nebavilo. 

Proto jsem obdivoval analytický kubismus. Co z toho ale Picasso udělal? Tvořil sice plastiky, ale netroufl si na ně, takže je dělal na plocho a naznačoval, jak by měly vypadat. Spíš Gutfreund udělal nějakou tu kloudnou hlavu.

Celý život kreslíte, mohl byste k tomu něco říci?

Kreslím neustále, to je permanentní činnost. Chodím kreslit do jedné kavárny. Teď jsem na tom ale nebyl moc dobře, tak jsem dělal jen menší pastely.

A co sochařství?

Děda a jeho čtyři bratři, celý můj rod, pracovali v lomu, byli kameníci. Děda má na náhrobku napsáno sochař, ale já s hmotou nemám nic společného, myslím s kamenem. Můžu kameny sbírat, líbí se mi. Ale že bych z nich chtěl něco dělat, to ne. Všichni otlučou množství povrchů, ale pořád nevědí, co je uvnitř. Já taky ne, a tím bych mohl začít znova.

Ne že bych kámen nenáviděl, ale vůbec mě nenapadne z něj něco dělat. Jsou materiály, z nichž mám husí kůži. Jakmile se jich dotknu, mám suchou pleť. 

Tělo si jednoduše materiál vybere. Nevadí mi drát, z umělých hmot mi nevadí plexisklo, ale to si musím nechat udělat.

Máte občas zážitky, které vás přivedly k jinému vnímání. Můžete některé popsat?

Jednoho dne po přestěhování do Braníka jsem seděl v krásném novém ateliéru, na který jsem si musel vzít obrovskou půjčku, a zoufale přemýšlel, jak ji zaplatím. Zdálo se mi, že to nepůjde a bude ostuda. Jak jsem tam tak seděl a byl patrně mimo čas a všechno, najednou jsem v sobě uviděl duhový válec a v něm viselo šest bílých zářivých vertikál, které mizely v jakési pudrovité šedé hmotě. Ale hmota to nebyla. To byl první zážitek. Říkal jsem si, to snad ne, tam, kde jsou plíce, já vidím světlo. 

Vše se opakovalo ještě jednou, v Holicích. Než jsem vstal, uviděl jsem v sobě tři křivky, každá byla jinak barevná, ale viděl jsem je ze všech stran najednou. Tak jsem se nemohl dívat očima jako jedním ze smyslů, dívalo se něco ve mně. Což mě tak zviklalo, že jsem si říkal: dobře, nějaká geometrie, přístroje, počítač, systémy nejsou pro mě, to je nad mé chápání. Byl jsem tím tak otřesen, že jsem pokračoval jinak. Už jsem nevěřil, že intelektuál může něco vymyslet.

Máte tu právě něco rozdělaného. Co to je?

Také kopec u Holic, který stále dělám. To je taková zvláštní věc. Když kreslím od stolu, já, který vlastně neví, kým je – on totiž ve skutečnosti nikdo neví, kým je, zobrazuji lidi, které vůbec neznám, takže si je vymýšlím. Proto si nedovolím dělat obličeje. Každému oku jsem ale přisoudil jednu barvu. A těm ostatním také. ONI – podle toho, kde sedí za stolem, a každý se dívá jinam a na jiné – je tím ze svých úhlů pohledu domodelovávají. Takže někteří, i když současně sedí s jinými za stolem, se nemohou vyjevit, i když jsou přítomni. Ti, co se dívají na sebe přímo, se domodelovávají. A ti, co svým pohledem vidí jen část jiných, se účastní domodelování svými barvami. A ty, na něž se nedívají, domodelovávají ti, co je pozorují, ale jiné přitom míjejí. Ve skutečnosti ale opravdu nevím, o koho přesně jde. 

Jak píšete texty ke svým kresbám?

Například teď chodím do vinárny v Týnské. Sedím tam a najednou to přijde. Kresby nejprve dělám jen tužkou a pak některé doma barevně. Někdy to začne slovem, někdy ne. Ne že bych si texty přímo vymýšlel, spíš přijdou samy, jako by se slovo zapalovalo od slova. Jindy zase nejprve udělám kresbu a text přijde až potom. Když si ho ale nenapíšu okamžitě, doma už ho neudělám. Jde o určité spojení mezi kresbou a textem. 

Češtinu jsem vždycky obdivoval, jiný jazyk pořádně neovládám. Dokud člověk není schopen v jazyce napsat báseň, jazyk jenom umí, ale to nestačí.

Slyšel jsem, že jste měl nějaký sen s Rembrandtem.

Onehdy jsem dělal jeden pastel, ale byl příliš fádní a dva dny jsem se rozhodoval, jestli tam mám temperou udělat nějakou hmotu. Dal jsem si na Staroměstském náměstí jedno pivo, přijel domů, vymačkal z tuby bělobu a dal ji na obraz. A pak jsem měl sen, že stojí Rembrandt, vedle sebe má hromadu kamenů, mezi námi je obrovské, 76 metrů velké eliptické jezero, bílé, plné světla, já sám doma na dvoře – jako kluk – mám také připravené kameny a Rembrandt je po mně hází. A já si říkal, co ten vůl blbne. To je kvůli tomu, že ty děláš hmotou a já vidím světlo jako pudr. Tobě vyzařuje z hmoty ven, ale já ho vidím v sobě a není to takovéhle světlo. Tak po mně házel kameny a já jsem si ani neškrt. Dvůr, na kterém jsem stál, byl travnatý, za mnou byly tři bílé husy a za Rembrandtem město.

Zajímáte se o Giacomettiho, vyprávěl jste, že jste se díval sám na sebe. Není v tom něco subjektivně existenciálního? 

Ale Giacometti pracoval s hmotou. Líbily se mi jeho kresby. Ale moment, že sám sebe nevidí, ve svých dílech nemá. On dělal sebe třeba jako portrét, ale nikdy ho nenapadlo, že on sám je jen světlo. 

Podobných rozhovorů už jsem vedl spoustu, a proto se o tom s nikým moc nebavím. Někteří lidé mi říkali, tak se podívej do zrcadla. Ale na co bych se do něj díval? Prostě chodím po světě a nevidím se. Takže když dělám sebe, například jak sedím za stolem, vidím se od pasu dolů, vidím svoje špičky u nohou anebo třeba svou ruku, ve které držím cigaretu. Na tohle on ale nepřišel. 

Asi před pěti lety jsem byl naposledy v Paříži a viděl tam jeho výstavu. Zaujala mě jedna figura, na které byla bílá elipsa jako plocha; jinak jsou ale jeho díla hmotná. Tam žádný takový problém neexistuje, Giacometti by takhle nezapochyboval, že ze sebe vlastně nevidí nic. Já vidím vás, ale sebe nevidím. A vy vidíte mě, ale sám sebe taky nevidíte. To jsou problémy, které se skoro nedají udělat. Nicméně na některých kresbách jsem se o to pokusil.

Jaký je váš vztah k surrealismu?

Vůbec žádný. Jako kluk jsem obdivoval analytický kubismus.

Co je tohle za kresbu?

Tu jsem nedokázal udělat. Anděl, kterému pulzovalo tělo.

V těle se mu otvíraly a zavíraly černé a bílé trhliny. V nějakém rytmu černé nahrazovaly bílé – prostě pulzovaly. 

Kdy jste začal s pastely?

Už v období, kdy jsem dělal koláže, tak v roce šedesát. Miloval jsem horší, levnější materiály. K pastelům jsem se dostal za komunistů v šedesátém roce. Tehdy jsem byl ve Svazu výtvarných umělců veden jako grafik a jako grafici jsme si mohli koupit pastely, akvarelové barvy a papír. Olejové barvy jsme si koupit nesměli. Tak jsem si koupil dvě krabice Rembrandtových pastelů, ale ty už pak vůbec nepřišly, až vlastně teď. Takže když moje žena jela například do Amsterdamu, Vídně nebo Kodaně, vozila mi papíry a pastely.

Jaký je váš vztah k barvám?

Barevnost mě fascinuje. Například je zajímavé, jak dlouho jsem nemohl malovat červenou barvou. Zelenou jsem nesnášel. Mohl jsem žít od podzimu, kdy se obnažily stromy, napadl sníh a byly černé kmeny, které se navíc bílily proti zajícům, to vy nepamatujete. A pak jaro, to pro mě byla svatba v přírodě, a pak ta zelenina… Takže k zelené jsem měl odpor. Jednou jsem si říkal, že takhle už to dál nejde, přemohl jsem se a začal používat i zelenou. A najednou to přišlo, červená, fialová…

Ve vašich pracích je důležitá dematerializace, důraz na spiritualitu, na nehmotnou sféru. Dělal jste nějaká vzdušná města. Můžete je komentovat?

Udělal jsem jenom nějaké přístroje, které se vznášejí ve vzduchu, mám je někde ve skicáku. U měst ve vzduchu jsem si neuměl představit, jak bych je měl udělat. Město vždycky z něčeho vyrůstalo, ale ne jako normální dům. Asi jako v tom snu s Rembrandtem.

Sny jsou pro vás určitě důležité.

Spánek je médiem pokynů z nebes. To jsem si někde přečetl a pro sebe přijal. Akceptoval jsem, že žiju 24 hodin denně, že ke mně patří. Bílý den je dobrý tak na nákupy a vydělávání peněz. Noc je nabitá. Takže když jsem měl sny, které byly někdy nádherné, hlavně barevné, tak jsem kvůli nim vstával. Třeba jsem dělal krajinu s věčnem a to věčno jsem uviděl…

Patříte mezi umělce, kteří píší. Píšete často?

Píšu, tamhle mám celý stoh, ale jsou to spíš věci pro mě samotného. Psaní přichází samo. Například jsem napsal něco o svém rodném domě. V Praze mám ještě dvě sestřenice, jednu starší a jednu mladší, které ten dům znaly a mají podobné zážitky jako já. Byl to skutečně zázračný dům a já jsem o něm prostě musel napsat.

Máte teď nějaký projekt, který byste chtěl uskutečnit?

Zatím ne. Takové věci jsem opustil s tím kopcem.

Co je podle vás vlastně umění?

Když se tak dívám kolem sebe na všechny ty činnosti, myslím, že umění je vlastně náhražka života.

 

 
nahoru